19. 6. 2018 Rozhovor P. Adama Grabiece s panem Aloisem Vavřínem

A.G.: Vítám Tě, Aloisi a moc Ti děkuji, že jsi souhlasil, abych mohl uskutečnit s Tebou rozhovor. A je to dokonce první z těch, které chci připravovat (pokud mi to vydrží) v rámci rozhovorů s osobami z naší farnosti, ale i celkově z Dolního Újezda ….

Jak Ty se vůbec máš?

A.V.: No, tak, mám se jako člověk, který není zrovna mladý a už jsem také unavený. No a léčím se hlavně na páteř. Jinak se snažím být pořád fit. Ale ono se mě to mnohdy nedaří.

A.G.:  Jasně. Rozumím tomu…Ty jsi hodně zapojený do života farnosti. Staráš se už řadu let o Křížovou cestu a o okolí kostela a fary….

A.V.: No…, to od roku „devatenáct set …..“, pardon…

A.G.: Určitě „devatenáct set“, protože od roku „osmnáct set“ to jsi samozřejmě nepamatuješ.

A.V.: Ach, jo. To bylo od roku 1995. Tehdy za pana faráře Čiháka, který mě požádal, jestli bych se o to staral a já jsem mu to slíbil. No, a tak se snažím už v tom pokračovat, no, až do dnešních dnů.

A.G.:  Takže slib daný jednou, platí napořád.

A.V.: To platí napořád, ano.

A.G.: Také já si toho vážím a jsem přesvědčený, že si toho váží i další farníci a jsme Ti velmi vděční. Vím, že to není jednoduchá záležitost, protože pustit se do něčeho a dělat to chvilku to dokáže každý.  Ale vydržet v tom, to už úplně jednoduché není. Moc Ti za to děkuji. Nakonec máš tu práci velmi rád, tu službu.

A.V.: Dělám to velmi rád. Tady se mě dobře pracuje. Mám takový zvláštní pocit. Takový…, já nevím, jak to vyjádřit, ale je to takový…Prostě jsem tady úplně jakoby někde jinde. Jo, v takovém místě, kde je mě velice dobře.

A.G.: Je to místo promodlené. Tady se modlily generace. Tady je přece bývalý hřbitov. To, jak vyznáváme: „věřím ve společenství svatých“…My jsme s nimi spojeni. Proto to místo má, nejen na Tebe, velmi kladný vliv. O tom nepochybuji.

Vím, že Ti občas pomáhá v tom i manželka…

A.V.: No tak…Do loňského roku ano. Ale teď má problémy také s kloubem, proto se léčí. Snad to bude dobrý. Ona mě zase musí pomáhat.

A.G.: Na co nejraději vzpomínáš v souvislosti s Tvým vztahem k farnosti a celkově s Tvým životem ve farnosti?

A.V.: Tak od malička. Tak od takových deseti let jsem chodil ministrovat do takových patnácti let….

A.G.: Pak tě to přešlo. Přišla puberta.

A.V.: Ne.

A.G.: Ty jsi pubertu vůbec neměl?

A.V.: Tak to asi také, ale…už si to tak ani nepamatuji…Ale krásnou vzpomínku mám…to se tak nějak vrací. Vzpomínám si na takový hezký pocit, který mám do dneška, kdy jsem se ptal maminky – proč ti andělíčkové na kazatelně nespadnou? Oni je vlastně v roce asi 2000 ukradli.

A.G.: A tak co? Proč nespadnou….

A.V.: Jo. Ona mě tenkrát říkala, že oni nespadnou. Oni mají křidýlka.

A.G.: Co řekla maminka, tak to byla pravda.

A.V.: To byla pravda. A pak mě fascinoval betlém. TO JSEM SE STRAŠNĚ RÁD NA TO CHODIL DÍVAT. Dneska je opravený krásně.

A.G.: Když připravujeme betlém na Vánoce tak jsi u toho každý rok.

A.V.: Snažím se pomoct.

A.G.: Co řekla maminka tak to platilo. Ty si myslíš, že je to nadále tak, že co řekne maminka, co řekne tatínek tak to platí?

A.V.: Já myslím, že dneska moc ne.

A.G.: Neznáš takové děti, že poslouchají své rodiče?

A.V.: Ale znám, znám takový děcka…. Ale k těm andělíčkům ještě. To byl takový nejrannější vztah, který mě vydržel celý život. Ale ty andělíčky nezodpovědní lidé ukradli.

A.G.: Co se Ti líbilo na otci Čihákovi?

A.V.: Když sem přišel v roce 1946, tak to byl tehdy mladý kněz. Mně se na něm strašně líbilo, že rozuměl humoru. Rozuměl humoru do pozdních let. A kdykoliv jsem tady něco dělal, tady na Křížové cestě, tak vždycky přišel a říkával: tak jdu zkontrolovat zahradníčka. Spolu jsme se posadili a popovídali. Pak říkal: já musím jít a odcházel…Tady ho měli lidé hodně rádi. Ale potom se někteří k němu zachovali, jak se zachovali….

A.G.: Důležité je, jak se on k tomu postavil.

A.V.: To byl velice statečný člověk. Prostě to odpuštění, to odpuštění. Ono je to velmi těžký odpouštět. Ale bez odpouštění to nejde. Neodpuštění zničí toho samotného člověka, který neodpouští…

A.G.: Mám pro Tebe další otázku. Jaký význam má ve Tvém životě víra? Nebo vztah k Bohu?

A.V.: Já bych to zjednodušil. Mě teď několikrát nebylo dobře, tak jsem nešel do kostela a prostě to nebyla neděle. Beze mše sv. je to prázdný den. To není ono. Byli jsme věřící celá rodina, rodiče….

A.G.: máš rád knížky. Jaké nejraději čteš?

A.V.: Moc. Řekl bych, že skoro všechny.

A.G.: Od Marxe a Lenina také?

A.V.: Nám to během studii vnucovali. Ale nevím z toho nic. My jsme to brali jako nutné zlo a ono to nebavilo ani toho kantora, který nám to přednášel. Ale čtu hodně historické knížky. Letos slavíme 100. výr. samostatného státu…Teď čtu dějiny 2. světové války. Mám k tomu moře knížek. Tak jsem se ještě víc přesvědčil kdo je kdo, kdo byl kdo…Například na mě hodně zapůsobilo, o tom byl také natočený film, o Katyni…Tak si někdy myslím, že lidé na to zapomínají nebo je to nezajímá…Svět blbne, je špatný.

A.G.: Myslím si, že je dobrý. Všechno je na lidech, na nás. Něco přímo nelze ovlivnit, ale stejně za spoustu věcí můžeme my.

Aloisi, měl bys nějaký vzkaz pro mě? Směješ se ….. Ptám se vážně.

A.V.: Nerad udílím moudra, ale mohu si troufnout…Abys byl nadále takový usměvavý a měl velký smysl pro humor.

A.G.: Ale také je důležité přemýšlet nad životem. Což samozřejmě jedno není proti druhému…Myslím si, že ne každý rozumí humoru nebo ne každý humor bere.

A.V.: Ano, jistě, že ne. Lidi, kteří mají rádi humor, mám zvlášť rád.

A.G.: A vzkaz pro občany, pro farníky….?

A.V.: Já bych nerad moralizoval…Aby se měli rádi a nezáviděli si a fandili jeden druhému. Já jsem byl…ale to nedávej prosím tě…já jsem byl svědkem…. A mě to tak nesedlo, že to hodnotili …..

A.G.: OK. To nebudu zveřejňovat. Moc Ti děkuji za důvěru. Jaké bys měl přání?

A.V.: Abych byl zdravý.

A.G.: Je to dar od Pána Boha tak, že je to dobré přání. Moc Ti děkuji za ten rozhovor. Vážím si toho a někdy se zase sejdeme u čaje…

A.V.: Ano. Děkuji.